Zatím posledním závodem české reprezentační posádky David Štefan – Ondra Vichtora v letošním roce byla šotolinová Lausitz Rallye s centrem v saském Boxbergu. Protože se jedná o celkem unikátní rally, která se snad jako jediná ve střední Evropě jede kompletně na nezpevněném povrchu, trochu jsme Davida s Ondrou po jejím dokončení vyzpovídali.
Jak vás vůbec napadlo, že budete startovat na soutěži s tak odlišnými podmínkami?
Celkem jednoduše. Nejen ušpiněnými asfaltovými silničkami, na kterých si to rozdáváme obvykle, živ je člověk. Šotolinová soutěž je přece výzva pro každého soutěžáka. Rally má na šotolině svůj původ, a kdo dnes něco ve světové rally „znamená“, obvykle i na šotolině začínal. My u nás moc šotoliny nemáme (až na pár úseků v Hustopečích nebo v Německu a Rakousku, které se ale jedou autem v „asfaltové“ specifikaci), a tak o to víc jsme to chtěli zažít. A kromě toho už druhým rokem reprezentujeme ČR a Autoklub ČR ve FIA European Rally Trophy (zóna Central), a Lausitz rallye byla poslední soutěží, na které jsme si to měli rozdat mezi sebou všichni vítězové ERT z jednotlivých regionů. Finále ERT se na Lausitz Rallye mělo konat už loni, ale nakonec kvůli covidu bylo zrušeno. Takže jsme si tam tak trochu jeli zajet ty finále vlastně dvě.
Jak se liší auto na šotolinovou soutěž proti asfaltové specifikaci?
Nikdy jsme na šotolině nejeli, ale od našich kolegů, kteří už „tu čest“ měli, jsme věděli, že ty změny jsou značné. Znamená to v podstatě výměnu celého „podvozku“ a jeho nastavení na šotolinovou specifikaci, nemluvě o šotolinových pneumatikách. Děkujeme zejména Jirkovi Bryndovi, že nám svými zkušenostmi a radami hodně pomohl. Příprava na Lausitz rallye začala přibližně měsíc před závodem, a i tak bychom potřebovali času ještě víc. To byl taky jeden z důvodů, proč jsme „vynechali“ Pačejov i 3Stadte. Team Brynda racing nám nakonec zapůjčil i „šotolinový podvozek“ ze svého Peugeota, takže jsme to měli o trochu jednodušší. Ale i tak, ostatní věci, jako jsou všechny možné kryty a zástěrky, jsme museli sehnat jinde, a v mnoha případech si i sami vyrobit. Zkrátka hromada práce na cestě do úplného neznáma.
Letošní Lausitz Rally byla (na rozdíl od dřívějších ročníků) jednodenní. Znamená to, že to letos bylo proti dřívějším dvoudenním soutěžím jednodušší?
Spíš naopak. Odjet 145 km opravdu těžkých šotolinových RZ za jeden den od nevidím do nevidím, to už se snad dnes nejede ani na mistrovství světa! Soutěž v tomto formátu pro nás byla spíš komplikací. Pořadatel asi měl v dobré vůli na mysli zejména úsporu nákladů na ubytování, pro nás jako absolutní nováčky to byl ale nepřetržitý časový stres. „No margin for error“, jak by řekl klasik. Seznamovací jízdy v pátek od 6:30 hod do 15 hod na celou soutěž, a navečer ještě k tomu shakedown. Start soutěže pak v sobotu ráno v 7:00 hod, a cíl kolem 20 hod večer. Protože jsme chtěli jet shakedown, museli jsme administrativní a technické přejímky absolvovat už ve čtvrtek. Ty jsme nakonec zvládli s Ondrou sami, bez našeho týmu. Kluci si před soutěží fakt mákli, tak jsme je nechali doma odpočívat alespoň o den déle. Naštěstí pořadatelé jsou tam neuvěřitelně vstřícní, a tak jsme formálku u místních hasičů zvládli posuňkovou řečí, a na technické mi taky odpustili, že jsem na montáž GPS neměl sebou ani kombinačky.
To zní jako za starých časů.
No, pár připomínek pro příští ročníky bych teda měl. Tak například zatímco administrativní a technickou přejímku jsme museli absolvovat už ve čtvrtek, itinerář na seznamovačky jsme si na tom samém místě mohli vyzvednout až v pátek v šest ráno. A tak i když jsme to na RZ měli z ubytka kousek, museli jsme si v pátek kvůli tomu hned ráno zajet 30 km navíc. Taky harmonogram závodu byl na můj vkus „roztrhaný“ až moc. Dvě RZ, a hned servis. Pak ty samé dvě RZ, a zase servis. Aby byla trochu změna, jedna RZ, a zase servis. Pro velký úspěch dvakrát za sebou. Pak zase dvě jiné RZ, a servis, a totéž jako poslední sekce. Takže chudáci mechanici v každém servisu (kromě běžných servisních úkonů) čistili auto od padesáti kilo bláta a šutrů, a to (pominu-li shakedown) za jeden závodní den celkem šestkrát. Kluci, díky! A kapitolou samou o sobě byla GPSka. Její pomocí jsme si měli záznamy v časových kontrolách a před RZ dělat sami. Zařízení je to skvělý. Kdyby fungovalo tak, jak mělo. Časoměřiči by nemuseli na svých stanovištích vůbec být, jakékoliv penalizace by se mohly dávat rovnou „od stolu“ na dispečinku. Jen pro spolujezdce to znamenalo další povinnost navíc. Ale co, na koho jiného bychom to měli v autě hodit, že? Jenže jim to „nějak nefungovalo“, takže kromě GPS se do ČK musel vyplňovat i papírový výkaz, na stanovišti byl kromě časoměřiče i „GPSák“, a prostor pro dohady se spíš zvětšil.
Takže seznamovací jízdy na celou soutěž za 8 hodin?
V Německu se většina soutěží „píše“ na dva průjezdy. To by mi nevadilo, na to jsem zvyklý už z dřívějších let, když jsem v Německu pravidelně startoval. Jenže hned při druhém průjezdu RZ 1 jsme o ostrý šutr prorazili levou zadní pneumatiku. Náhradní kolo jsme samozřejmě neměli. A protože většina RZ je na cestách v areálu místní elektrárenské společnosti LEAG, dalo nám dost práce, dostat se do servisu pro Ondrovo auto. Neochota projíždějících posádek nám pomoci není ani tak znamení konkurenční řevnivosti, ale napnutého časového harmonogramu. Nakonec Ondra umluvil jednoho z pořadatelů. Auto jsme nechali ve stopce, poslali pro něj mechaniky, a mohli pokračovat v seznamovačkách. Odpoledne začínal shakedown, a pokud jsme chtěli aspoň při prvním průjezdu něco vidět, museli jsme na startu stát hned ve čtyři.
Co počasí? Ve čtvrtek byl ještě docela hezký slunečný den.
V pátek odpoledne se spustil liják a nepřestal až do sobotního rána. Navíc hned na začátku shakedownu to někdo zahodil, takže na startu jsme dost dlouho čekali. Tma, liják, mlha, hluboké bahnité louže. Pro naše první ostré svezení na šotolině jsme si fakt nemohli vybrat lepší podmínky. Když jsme zjistili, že to je hlavně boj o nalezení cesty ve tmě a o neutopení auta v bahně, po dvou průjezdech jsme to zabalili. Ale je neuvěřitelný, kolik diváků tam za tak strašných podmínek stálo.
A jak tedy probíhal samotný závod?
Už když jsem odjížděl na závody, necítil jsem se zdravotně úplně v pohodě. A ten opravdu listopadový shakedown mě asi ještě dorazil. V sobotu v pět ráno jsem byl ale skutečně zralý spíš na válení se v posteli než na závodění, a horký Coldrex to jen zmírnil. Takže jsme poněkud nedobrovolně změnili taktiku. Místo boje o vítězství ve dvoukolkách jsme se soustředili na to, abychom to nějak přežili až do cíle a nějak důstojně se umístili v ERT. Po prvních dvou rychlostních zkouškách ale přestalo pršet. Projeli jsme je opatrně, a spíš jsme se učili, jak vlastně auto na šotolině řídit. Ale pak jsem nějak zapomněl na nachlazení a horečku, a postupně jsme si jízdu začali docela užívat. Zatímco z asfaltu jsme zvyklí na vteřinové odstupy, tady byly rozdíly klidně i v minutách. A my si nestáli tak úplně špatně. Po startu třetí RZ nám ale auto přestalo jet. Když ze tří válců jeden vynechává, je to hodně znát. Na přejezdový režim jsme dojeli do cíle a snažili se problém vyřešit. To se nám úplně nepovedlo, a protože přejezdy tam byly časově dost napnuté, a s nefunkčním autem jsme vyrazili na tu delší sedmnáctikilometrovou RZ. Celou „Lausitz arénu“ jsem pořád zkoušel přepínat jízdní režimy a mapy, ale žádná změna. Trochu se to chytlo až ke konci RZ. Při přejezdu do servisu se to ještě zhoršilo. Motor šel střídavě jenom na jeden nebo dva válce, a my se v podstatě s dalším účinkováním v soutěži loučili. Byl jsem rozhodnutý to zabalit a netrápit motor, sebe, a ani ostatní z týmu. Kluci v servisu to ale rozhodli za mě. Vyměnili cívky a svíčky, a vyhnali nás do dalších bojů. Problém se tím ale nevyřešil. Teď se nám najednou náramně hodilo, že hned po RZ byl zase servis. Zkusili jsme další sadu cívek. Ta se ukázala jako lepší, a další RZ už auto jelo skoro tak jak má.
Trochu dost „mimořádek“ na to, že soutěž byla teprve v polovině.
Šotolina je fakt nemilosrdná k technice i k lidem, a tak bychom se tomu asi neměli divit. I když se další sekce měla podle časového harmonogramu odjet ještě za denního světla, raději jsme už nasadili světelnou rampu. Obě RZ se na startu zpozdily skoro o půl hodiny, a tak se nám sakra hodila. Tady se taky naplno projevila „schizofrenie“ odbavení GPS v časových kontrolách. Když je příjezd k časovce ucpán auty, musí spolujezdec vzít papírový výkaz a do časovky běžet. Ale ještě v tu samou minutu musí doběhnout zpátky do auta a na GPS zmáčknout enter tlačítko a odbavit se v časovce i elektronicky. V ERT nám předváděný výkon na první místo stačil, ale kupodivu jsme „už zase na tři válce“ postupně stoupali i v celkovém pořadí.
Prý některé úseky nejdelší RZ Reichwalde jsou jako ve Finsku.
Druhá RZ posledních dvou sekcí měla skoro 24 km, a byla opravdu těžká a náročná. Oba průjezdy už jsme jeli za tmy. a její charakter se měnil dokonce několikrát. Těch posledních 10 km bylo v lese na písku, a skutečně se těm finským trochu podobá. Ale řeknu ti to definitivně, až tu šotolinu zažiju i ve Finsku.
Nejdelší RZ na konec, když už toho lidi i auta mají dost?
Poslední dobou je to tak trochu standard, na poslední RZ zařadit to nejdelší a nejtěžší, co pořadatelé mají. Závěrečná RZ se tak vždycky stane osudnou i některým špičkovým posádkám. Loni to zažil Erik Cais, letos si „černého Petra“ vytáhli Filip Mareš a Anders Grondal. My jsme do cíle dorazili, a tak jsme nakonec byli docela rádi, že jsme to předčasně nezabalili. Celkově jsme dojeli na 25. místě, a jako druhá nejrychlejší dvoukolka. Tak trochu „utrpěné“ první místo ve třídě ERT 4 nám stačilo na to, abychom se stali mezi dvoukolkami celkovými vítězi nejen “zóny Central“, ale i celé ERT. Nic na tom nezměnila ani (pro nás tak trochu už tradiční) závěrečná “rozebíračka”, kterou jsme prošli bez ztráty květiny. Dobrou náladu nám nevzal ani poslední organizační zářez pořadatele, který nám na cílové rampě oznámil, že poháry pro nás se někde zatoulaly, a že nám je někdy později pošlou poštou. Ale i tak jsme s Ondrou byli asi jedni z mála, kteří si na cílové rampě s poháry přece jen zapózovat mohli, protože promotér ERT dodání pohárů zvládl.
Jak bys teď tedy zhodnotil svoji první šotolinovou zkušenost?
Jízda na šotolině mě bavila vždycky, ať už to bylo při rallycrossu nebo na těch kouscích, co jsme mohli zažít v Německu nebo Rakousku. Jako technik cítící s autem je mi ho ale fakt líto. Závodní auto totiž dostane na šotolině strašně zabrat. Jenže šotolina je silně „návyková“, takže tady rozhodně nebudu tvrdit, že to bylo naposled.