V neděli 21. března 2021 zesnul ve věku 80 let Jiří Charvát, dlouholetý aktivní člen Autoklubu České republiky. Byl řadu roků předsedou tehdejšího Svazu motokrosu, zasedal v Prezídiu Autoklubu ČR. V posledních letech byl členem Etické komise.
Jiří Charvát stál u zrodu novodobého rozvoje motokrosu pod hlavičkou Autoklubu ČR, když na něj v roce 2001 přešla rozhodnutím Mezinárodní motocyklové federace národní autorita v motocyklovém sportu. Patřil mezi funkcionáře, díky kterým Autoklub ČR rozvíjí ty nejlepší tradice, které vytvářeli naši předkové od založení Českého klubu motocyklistů a Českého klubu automobilistů v roce 1904. Za své zásluhy v oblasti motoristického sportu byl Jiří Charvát oceněn nejvyšším vyznamenáním Autoklubu ČR – Granátovým lvem.
Poslední rozloučení se uskuteční na přání zesnulého v tichosti bez smutečního obřadu.
Čest jeho památce!
Takhle si Jiřího Charváta budeme pamatovat, na snímku z roku 2007 předává vítězný věnec při slavnostním vyhlašování závodu mistrovství republiky v motokrosu v Pacově.
Vzpomínka na Jiřího Charváta
Je úterý, pípnula mi SMS a v ní strohá věta „… umřel Jirka Charvát…“. Ten, který v nové éře Autoklubu ČR stál dlouhá léta ve vedení českého motokrosu. Nejen stál, ale čeřil hladinu a mnohdy to bylo i slušné vlnobití. Nebyla to lehká doba, sportovní autorita přešla s novým tisíciletím z ČMF do AČR a my stavěli terénní motocykly znovu na nohy, ve tři ráno vydávali první kartonové a do plastu zalévané jezdecké licence, budovali od základů mistrovské i přeborové seriály, závody dětí, reprezentaci, zkoušeli maximálně pomoci pořadatelům, sháněli každou korunu na investice do areálů, na kolenou psali řády, školili činovníky a prali se s řadou překážek a předsudků.
Do vlasů jsme si často vjeli i my dva, na spoustu věcí jsme měli jiný názor, hledali jsme jiné cesty a jiná řešení. Ale přes to všechno nám byla jedna věc jasná – dělali jsme to s nadšením, s plným nasazením, s vidinou jasného posunu této krásné disciplíny vpřed. A spoléhali na to, že v tom nejsme sami. Pomáhali nám matadoři disciplíny, bez nichž by to nešlo – za všechny chci jmenovat alespoň Honzu Froňka z Kaplic nebo Honzu Polívku z Kramolína. Zažili jsme na té klikaté cestě spoustu vítězství i proher. Pamatuju si ho naprosto zlomeného v dubnu 2005, když se téměř smrtelně zranil při tréninku na Moravě Filip Neugebauer – jeho motokrosové dítě a chráněnec a tehdy vycházející hvězdička českého MX – a dlouhé dny bojoval o život.
Jirka – to byl mistr kompromisu, který dokázal nacházet promotéry a pozdvihnout mistrovské seriály z pochmurného suterénu na absolutní špičku nejen ve střední Evropě, ale i v rámci seriálů v autoklubu. Když odcházel do ústraní, nechal za sebou práci, na jejichž základech staví český motokros, ale i supermoto dodnes. Jeho snem, který nikdy nenaplnil, bylo vytvoření špičkového juniorského týmu z mladých nadějných jezdců schopných se rovnocenně rvát s německým, francouzským i italským mládím. Bohužel pro jiné – krátkodobější, ale jaksi naléhavější cíle – mu na to nikdy nezbyl čas.
Pak se naše cesty na čas rozešly, aby se na dálku zase propojily, když jsme našli společný průsečík v amatérské cyklistice. Víte, že tenhle borec načínající devátou dekádu svého života každoročně absolvoval ve svém věku losinecký triatlon, a to i po endoprotéze kolene? Že stále hledal a nacházel radosti v obyčejném každodenním bytí nejen v Losiné, ale i na diváckých toulkách po českých závodištích? Pamatuji, jak mi v posledním telefonu v lednu řekl: „… VaBene, jak jsem celý život miloval kola a motory a jejich zvuk, tak vím jedno – nikdy si nesednu na motokolo a pokud mám jet, tak vždycky jen vlastní silou…“.
V neděli 21. 3. mu, bohužel, síly došly, ale chci věřit tomu, že nám tu všem, nejen milovníkům motorek a terénu, zanechal nesmazatelný odkaz do budoucna, a to nejen jako motokrosař srdcem a duší, ale i jako kolega a souputník na společné cestě za snem.
Věra Benešová (kdysi sekretář MX na AČR)